20. díl

Aby mohl začínající muzikant řádně a zodpovědně vykonávat svou činnost na pódiích musí si najít takovou formu obživy , která mu umožní odcházet na hudební produkci řádně odpočatý a tímto i pohodě. V pracovní době nesmí být zahrnuty žádné svátky a pátky, mimořádné soboty, přikopávky a naprosto nepřichází do úvahu vykonávání pohotovstí tj. být k dispozici kdykoliv a kdekoliv . I noční směny jsou tímto zapovězeny, neboť předchozí noční šichta může mít neblahý vliv na výkon nebohého muzikanta. Už jenom výčtem těchto podmínek je jasné , že sehnat práci pro muzikanta bylo takto velmi obtížné. Naštěstí díky Zdenku Miškovi se podařilo Fanymu a Fugasovi sehnat takovou práci , která uvedené podmínky splnila. Malý háček měl akorát Fany, protože mu jeho zaměstnavatel na rozdíl od Fugase nezajistil ubytování.

Přesto všechno a to záhy po skončení vojny došlo k onomu osudnému přesunu Fanyho a Fugase z Karviné do Třebíče, načež Fany ulehal první měsíc v útulném dílenském pokojíku Zdenka Mišky. Protože jsme všechny peníze a tím i letité úspory z vybraných pojistek investovali do materiálu na pořízení aparatury a do první výplaty bylo tímto tak daleko jako pěšky z Karviné–Ráj do Orlové-Lazy museli jsme k tomu přizpůsobit i příjem potravy. Mít pět korun na víkend nebylo nic neobvyklého a řešilo se to většinou jednou polívkou a větou „chlebem nešetřete“ jak z oblibou používal Fugas v naší oblíbené restauraci na „Dělňáku“. Kromě starostí o jídlo ( dalo se řešit snědením rohlíku přímo v krámu , za což by se v rychlosti jeho pozření v nestřeženém okamžiku určitě nestyděl žádný dnešní rekordman-požírač) jsme měli jednu zásadní starost. Kde sehnat kytaristu za Čaču a kde bubeníka. Fugase napadla geniální a spásná myšlenka , když tímto pomyslel na svého spoluhráče z hotelu Jelen - Apiho. Api byl v té době rovněž čerstvě rozveden a jeho v pořadí první sexi ženu Šárku vystřídala neméně půvabná blondýnka Martina. Kapele ve které hrál, se velmi dařilo a měli jistý příslib na vycestování do zahraničí, kde by na parníku brázdili kolem jakési Floridy. Dodnes netuším jak se to Fugasovi podařilo, ale jednoho krásného večera těsně po vystoupení v kavárně Hutnik posadil Apiho do taxíku a během cesty do Třebíče ho prostě ukecal . Ještě, že na to byla naše společná pokladna připravena a mohli jsme tak taxikáři uhradit jeho rito. Hned druhý den za ním přicestovala v diskošatičkách jeho přítelkyně Martina a dlužno říct že jsme mu ji docela upřímně záviděli, neboť kromě hladu se ozývaly i jiné základní potřeby a tak si Fany s Fugasem ihned po první výplatě naplánovali seznamovací výlet za krásami Třebíče. Jinak přítomnost Martiny na jedné dukovanské ubytovně, kde jsme všichni díky Fugasovi dočasně získali azyl měla jeden obrovský přínos a to ten, že si ostatní ubytovaní montéři začali mýt nohy dříve, než z toho začaly padat mouchy ze stropu.

19. díl

Čas letěl jako voda a vojenská prezenční služba nemilosrdně udeřila do formace skupiny LASER DUO . Ještě než se k tomuto tématu dostaneme, chtěli bychom se v tomto díle zmínit o jednom člověku, který v podstatě zosnoval pozdější přesun Fanyho, Fugase a Apiho do „toho Třebiča“, jak jsme ho my karviňoci po chlapsku nazyvali. Jméno oné osudné postavy je Zdenek „Mišák“ Miška. Byl to on kdo Fugase po té co se poprvé rozvedl a přestalo ho bavit propichovat balónky špejlí skrz na skrz přivedl zpátky k hudbě a k myšlence obnovit rockovou kapelu LASER. Zhruba rok před nástupem Fanyho, Čači a Fugase na vojnu se totiž tento technicky a organizačně velmi nadaný člověk (mj. výtečný zvukař) octl na pozvání své sestry v končinách, kde se kupodivu dala dělat rocková muzika a rockové zábavy pod širým nebem , což mu doslova učarovalo. Neváhal po té ani vteřinu a ještě téhož roku se do Třebíče přestěhoval a k velké radosti svých dětí a manželky si v jednom panelákovém pokoji zřídil malou dílnu, kde začal stavět aparaturu pro kapelu, které od jak živa věřil a fandil a jejíž jádro měli tvořit Fany , Čačo a Fugas.

Po té co Fugase s Čačem na šest a Fanyho na dvanáct měsíců rozvezl přimy rychlik do různých koutů naší vlasti stále ještě nikdo z nás netušil ba ani nepomyslel na to, že po absolvování vojenských radovánek vytrhne své kořeny a odjede někde do Třebíče , kterou potažmo neuměl pomalu vyhledat ani na mapě.

Ať je to jak chce, tak vojna měla jednu obrovskou výhodu. Člověk začne uvažovat a rozhodovat se zcela jinak, než za situace , kdy je zcela obklopen prostorem ke kterému se vážou vzpomínky, dětství , kamarádi, rodiče a lásky. Dopisy od „Mišáka“ ve kterých nám líčil nádhernou scenérii krajiny okolo Třebíče s dvoumetrovými mravenci, sarančaty a děvčaty , které si samy sedají na klín při produkci rockových kapel pak Fugase a Fanyho nadobro přesvědčily. Nutno dodat, že posledně jmenovaný argument se nezakládal na pravdě, neboť první zábava kterou Fany s Fugasem v Třebíči společně absolvovali navíc ve slušivém zeleném vojenském stejnokroji vůbec neskončila posedem děvčat na jejich klíně. Zato mravenci očekávání zcela splnili. No a když jsme druhý den zahlédli i l ks sarančete ( zaneseného pravděpodobně kapitalistickým větrem z Rakouska) byli jsme rozhodnuti. Čačo s náma tehdy nebyl , což je obrovská škoda, neboť kdyby to saranče a mravence uviděl na vlastní oči, určitě by se tenkrát rozhodl jinak a nezůstal by … tam v Karviné. Pokračování příště.

18. díl

Láska a zvláště ta krátká a nenaplněná a tímto i nezatížená starostmi a přemi o tom kdo vynese koš se smetím je nekonečnou inspirací všech muzikantů. Takže písniček bylo záhy dosti a Fany spolu s Čačem absolvoval spoustu vystoupení a na jednom srazu, který pořádal karvinský fanklub Evy Hurychové (měla tehdy velký hit – „Já příjdu“) jsme se zalíbili natolik, že nám nabídla spolupráci. Bohužel hudební branže tehdy i dnes je hlavně byznys a tak na nátlak jejího skladatelského okolí, které se cítilo ohroženo ze ztráty prebend z písniček na její připravované desce ze spolupráce sešlo. Nicméně díky Evy Hurychové mohl Fany nakouknout do „kuchyně“ tehdejší pop- music , která si dávala dostaveníčka v „déčku“ což byla prominentní pražská diskoška jen pro zvané, kde pan Skalka desetkrát za minutu od svého diskžokejského pultíku vykřikoval „italiano muziko hrej“. Eva mu tam tehdy nesla svůj čerstvý singl, který Skalka nakonec nepustil, protože byl zcela omimózněn písničkami, kde interpreti stále dokola chtěli „kozi“ a to na „tuti“. Je škoda, že tam Evina věc nezazněla, protože aranže, které jí dělal Jan Neckář byly opravdu nadčasové a ve společnosti písniček, které zde bez přestání zněly by to bylo jako podání vody žíznivým v poušti. Zdejší dialogy , které doléhaly k Fanyho uším byly jako z jiné planety. Nějaký architekt – možná právě ten, který postavil Prior uprostřed náměstí v Jihlavě, vedl svůj hlasitý monolog (tak jako všichni účastníci opulentní párty, které zajímali jen oni sami) a to v tom smyslu , že teda už po třetí do Ria nepoletí, protože ten zdejší karneval je strašná nuda. My co jsme byli v zahraničí nejdále v Polsku ve Wodzislavi a to pěšky s pionýrským souborem Včelka jsme nechápali. Byl zde k zahlédnutí i dvorní textař Dalibora Jandy , který chodil sem a tam zaklesnut do o půl metru vyšší blondýnky a pak se vytratil do místnosti těsně vedle diskopultu, aby tam chytl pravděpodobně nějakou inspiraci. Za pití se zde číšníkovi, který permanentně roznášel na podnosech číše s šampáňěm neplatilo. Fany pak musel vypadat jako mimozemšťan, alespoň podle pohledů ostatních, když při prvním setkání s tímto roznašečem tasil peněženku . Bylo to ovšem jak se říká „naštěstí“ , neb v ní měl jen pár drobných a železnou rezervu na zpáteční přimy rychlik do Karvine jen s jednim přesedanim v Porubě. Po absolvování této vyčerpávající akce musel ještě přetrpět nenávistné prskání a opovržlivé pohledy bílého angorského kocoura , který měl Evin příbytek jako své výhradní teritorium a po té co mu bylo oznámeno, že se o něj hold bude muset s Fanym podělit nahodil polohu těžké nevšímačky. V koupelně absolvoval Fany ještě jeden menší trapas, protože v nepřeberném množství různých flakonů, lahviček a krabiček s cizokrajnými nápisy nemohl najít ten „svůj“ březovyšampon (jiný se tehdy na pultech obchodů nevyskytoval ) a tak použil něco co alespoň barvou připomínalo ten jeho „zeleny“ načež po silném pálení hlavy byl přípravek na mytí vany velmi rychle spláchnut a to samotnou Evou, protože se ji nezdál ten „tichý křik“, který se linul z koupelny. V „Jiříkově vidění“ si pak Fany připadal i u videa, neboť v té době ho měla pouze Československá televize a tenista Ivan Lendl a možná Milouš Jakeš (pokud by zvládl jeho obsluhu). Záznamy z koncertů ACDC, Kiss a jiných kapel , které jsme do té doby vídávali pouze v podobě obrázků v páté kopii , či fotek vystřelených na střelnici byly neskutečným zážitkem. Vůbec se pak nechtělo jít spát a to k velké nelibosti hostitelky.

Je to tvrdý a nelítostný byznys byly slova, kterou dostal Fany jako odpověď na otázku případné spolupráce nebo možnosti prosadit a hlavně natočit písničky skupiny LASER ve studiové kvalitě. Přesto všechno platí a bude platit – v Praze je blaze : - ). .

17. díl

Celková organizace Folkového Mixuláše byla na zcela profesionální úrovni. Hned u vstupu se nás ujala nádherná (pokud je možno vůbec slovem vyjádřit ženskou krásu v tak ryzím a smyslném pojetí) hosteska Jana a za našeho němého úžasu jsme byli v závěsu za ní odkráčeni její neskutečně přitažlivou silou do předem přidělené šatny. Po větě „ že je tu jen pro nás a naše potřeby“ zmizela dřív než jsme je stačili vyslovit. Asi to bylo na nás příliš vidět. Po krátkém rozkoukávání jsme zjistili, že šatnu s námi sdílí kromě jiných i nám neznámá sympatická kytaristka, kterou jsme jen jaksi mimochodem požádali zcela bez uzardění o vypůjčku kytary na naše vystoupení (bo ta naša jaksi přestala ladit). Teprve dodatečně jsme zjistili, že dotyčná je fenomenální kytaristka mající vlastní originální „příklepový“ styl a její jméno je Dáša Voňková. Mimochodem ta její kytara stála tolik jako tehdejší nová škodovka s výbavou GLS.

Samotné naše vystoupení proběhlo Fanymu jako ve snu, neboť celou dobu očima sledoval, zda-li někde v publiku nezahlédne Janu. Naše „čisté“ písničky o lásce po létech inkvizičního dohledu zcela zbavené chtěných i nechtěných jinotajů musely ve společnosti dalších vystupujících vyznít hodně naivně , nicméně silné melodie a naše zajímavě znějící dvojhlasy nás z toho s úspěchem vykoupily. Po příchodu do šatny a pocitu , že jsme „nezklamali“ jsme se vrhli do světa folkového ráje. Hned první trapas si Fany vysloužil na místním WC , kdy Čačovi přes celou řadu spolučurajících nahlas sděloval : „Ty bogo, tady bude hrát i Mišík“, načež pak byl uvědoměn výmluvným pohledem Čači , že „dotyčný“ stojí těsně vedle. Jinak Plíhalův a po té Mišíkův následný koncert byly vrcholy tohoto večera a my jsme pořád nedokázali uvěřit tomu, že jsme byli jeho součástí.

Na nočním sejšnu, kde po stolech řádilo tančilo a zpívalo Lojzo, jsme jen koukali, kde se po tak humorem plně nabitém vystoupení u pana Wimra úplně ztratil smysl pro humor. Ani jednou se za celý večer ani náznakem nepousmál. V tu dobu nás ani ve snu nenapadlo, že nám jednou pokřtí naše CD („Láska bolí“). Inu „dělat“ humor je asi opravdu smutná a depresivní dřina. Fany měl taky svou depku, neboť zcela odevzdán a smířen s tím, že nemá žádnou „šanci“, jen závistivě pozoroval úspěšné „dobyvatele“ Janiny přízně. Po hodinovém „odhodlávání se“ dotyčnou oslovit nakonec usednul na barovou stoličku s úmyslem opít se a zapomenout. Jako z dálky pak po chvíli k jeho uchu čísy rty pronesly kouzelnou větu : „ Můžu ti dát pusu?“. Jsa již lehce načnut po zjištění, čí rty pronesly už samo o sobě krásně znějící větu se málem sesunul z baru pod stůl. Stál tam Jana. No a dál už je to příliš soukromé ,ale dlužno dodat, že opět se žena stala můzou a zdrojem toho nejlepšího co v muzikantské duši dříme.

16. díl

Své první vystoupení absolvovalo LASER DUO u příležitosti premiéry filmu Atomová katedrála (kdo ho neviděl neuvěří), kterou v karvinském kině Sputnik přijel slavnostně představit soudruh režisér Balík a hérečka Sylvie Turbová. Slušelo ji to a tak jsme se s ní nechali vyfotit načež režisér nám samozřejmě jaksi mimoděk slíbil zakomponování naší „tvorby“ do některého z jeho příštích „skvělých“ filmů a dále přislíbil i případnou účast nás samotných přímo na filmovém plátně. Věděli jsme předem, že z toho nebude nic, neboť sliby nic nestojí a režisér vypadá dobře zvláště před herečkami, se kterými chce spát.

Nakonec si tímto filmem Balík postavil svůj pomník a byl odejít do zapomnění. My jsme po tomto křtu ohněm a atomem další takovéto akce s díky odmítli a přes našeho kamaráda Béďu Turečka jsme dostali příležitost zahrát si na takzvaném Folkovém Mixuláši v Olomouci , kde jej Béďa na kolejích Palackého Univerzity spoluorganizoval. Ani náhodou jsme vůbec netušili, že míříme přímo do srdce folkového nebe a zážitek z této akce v sobě nosíme po celý život.

15. díl

Kouzelný zvuk kytary jen tak, bez napětí, nás učaroval a tak jsme znovu začali skládat písničky. Fugas nás opustil, neboť propadl kouzlení a ženění. Z kouzelnického klobouku začal vytahovat různá ušatá zvířátka , dětem rozbíjel v hmoždíři hodinky, za němého úžasu rodičů jim je sypal zpět a nakonec vytáhl i snubní prsten. Po té co proslulý karvinský kouzelník mistr Macanga jaksi opomněl u příležitosti oslav VŘSR odjistit u gilotiny pojistku a bodré dobrovolnici odletěl prstík do připravené nádoby společně s půlkou přeťaté brambory (možná mrkve- zde se údaje rozcházejí) se Fugasovi uvolnilo nebývalé pole působnosti. Jen gilotinu si pořídil hodně malilinkatou a sekal na ní raději jen „startky“. Po dalších odchodech zbylí dva muzikanti - Fany a Čačo, založili folkovou skupinu, která si začala říkat LASER DUO.

14. díl

Prvním hmotným důsledkem, když jsme byly odejíti od našeho zřizovatele bylo odebrání nástrojů a aparatury. Nákup nových nástrojů v situaci, kdy nebylo kde hrát ani kde „vzít“ byl nereálný a tak jsme vše odjeli vydýchat na Těrlickou přehradu. Zde jsme se úplnou náhodou octli na vystoupení dvou pro nás neznámých „folkařů“ (označení folkař znělo ortodoxním rockerům jako nadávka) tedy lidí, jejichž svět byl pro nás světem úplně neznámým a díky onomu památnému dni jsme do tohoto světa mohli nahlédnout a jak by řekl básník .. „náhle v němém údivu užasli jsme nad tou sounáležitostí všech přítomných duší a spoustou nevyřčených a přesto pochopených slov“. Uvízli jsme. Mimochodem ti „dva“ jenž nás úplně „dostali“ se jmenovali Jarek Nohavica a Wabi Daněk. Druhý jmenovaný zde málem zakončil svou životní pouť, když se po jedné sázce pokoušel jsa značně ovíněn přeplavat Těrlickou přehradu a okamžik, kdy člověk má daleko tam a ještě dál zpátky si určitě pamatuje dodnes. A za vše při tom může můza věčná a nejsilněší -žena. Naštěstí vše dopadlo dobře a písničky jako např. Rosa na kolejích mohly tímto vstoupit do dějin. My jsme pak večer u jednoho z ohňů úplně zapomněli na svět tam „ u nas v Karvine“ a plnými doušky si užívali světa , který nám pootevřel svoje brány.

13. díl

Nejklidnějším během celého výslechu byl „Čačo“. Protože ten kdo pracuje dole v dole „Maj“ , nemůže být nikam vyhozen. Níž už to prostě a jednoduše nejde. Naštěstí pro všechny účastníky „Doby pobělohorské“ .. opravujeme „Doby pokovonkoncertské“ nám hodně pomohlo to, že náš zřizovatel (musela ho mít každá kapela veřejně vystupující) tj.SSM se za nás zaručil, takže nikdo nepřišel k úhoně vyhozením z práce, ze studií a podobně. Nicméně přímým důsledkem této události bylo to, že nás náš zřizovatel vykopnul (pro činnost neslučující se s ideály uvědomělého, pokrokového, mladého, socialistického člověka) a tímto jsme zůstali bezprizorní a bez možnosti veřejně vystupovat. Uchýlili jsme se tedy do improvizovaného studia v jedné klubovně, kde jsme pomocí kotoučového magnetofonu B100 natočili první a poslední „BEST OF“ kapely LASER. Dlužno říct, že dodnes ty nahrávky znějí neuvěřitelně s ohledem na technické možnosti doby a zvláště v porovnání s pozdějším prvním pokusem kapely Morava v nahrávacím studiu Českého rozhlasu v Brně. Ale o tom někdy příště.

12. díl

Nikdy bychom netušili jak zásadní vliv na další život kapely LASER bude mít jeden koncert ,který se uskutečnil ve velkém sále závodního klubu Kovony Karviná. Pozvali jsme si na něj své dobré kamarády a to kapelu ŽÁDNÁ KŘEČ . Už jen název této kapely musel asi v davu ukrytým agentům STB způsobovat kopřivku a silné svědění. Koncert, na kterém se sešel rekordní počet lidí proběhl jinak úplně v pohodě .Žádné rozbité umyvadlo – tj. vítaná záminka a důvod k okamžitém zákazu kapely, skvěle reagující a nadšení posluchači , prostě nic co by nám v daný okamžik jenom náznakem nastiňovalo co se bude dít den po té…

Druhý den po koncertu navštívily každého z nás osobně v jeho trvalém bydlišti osoby vzevřením ne nepodobnému lidem ze seriálu „Deset případů majora Zemana“ nebo jiným příběhům z období let nacistické okupace, akorát kožené pláště byly o pár centimetrů kratší a měly světlejší odstín. V podpaží se nenápadně boulila pistole vzor .70 a jejich otázka „Půjdete s námi !?“ byla tímto předem odsouhlasena. V úřadovně pak nastoupil klasicky jeden pan hodný a jeden zlý. Jejich úkolem bylo zjistit jak daleko sahá spiknutí, které bylo námi zosnováno a zorganizováno a jejíž poselství bylo ukryto do textů antirevoluční propagandy kapely Žádná křeč. Nevím co se na to dalo odpovědět a tak jsme všichni mlčeli, neboť texty kapely Žádná křeč byly v podstatě jen o chlastu. Dá se říct , že textově to byla typická dnešní produkce kapely Kabát, tj. nějaké poselství či ukryté sdělení by v textech musel hledat nebo nedej bůh najít jen imbecil. Nicméně oni jej našli. Texty navíc nebyly schválené, takže nám jakožto organizátorům akce nepomohlo ani to, že nikdo nic nerozbil , nepobl…, nepobodal a neukradl , což byla na ostravsko-karvinskou výspu dovezených lidí odevšadykoutů věc nevídaná neb zvláště oblíbenou činností u kulturních akcí pořádaných např. v „Den horníků“ bylo otevírání lahvových piv o hlavu souseda. Jen jsme si v duchu říkali že námi dohozené vystoupení kapely Žádná křeč není opravdu žádná prdel. Mimochodem na sólovou kytaru v tomto jediném to památném vystoupení kapely Žádná křeč hrál kytarista a zpěvák Miloš „Dodo“ Doležal. Pokračování příště.

11. díl

Skupina „LASER“ neměla před tehdejší vrchností na růžích ustláno. Její první veřejné vystoupení v restauraci „Na Ovečce“ mělo obrovský úspěch a nárůst účastníků násobící se po každé produkci nenechával ideologické oddělení KSČ v klidu. Každý text, který jakákoliv hudební skupina chtěla veřejně produkovat musel projít schválením tzv.odbornou uměleckou komisí (dále jen “inkvizicí“). Ta pečlivě zkoumala, zda-li se v něm neukrývají nějaké protirevoluční myšlenky. Na sezení, které se pro tyto účely svolávalo se Fany a Čačo mimo jiné dozvěděl , že píseň „S kyblíkem vejdeš“ popisující peripetie s výměnou porouchaného splachovače je skrytá protirevoluční propaganda , která chce tvrdit že je na hovno úplně vše. My jsme stále dokola tvrdili, že pokud nefunguje splachovač tak skutečně „S kyblíkem vejdeš“, načež byl předsedající „inkvizitor“ vytočen tak, že nám postupně zakázal všechny texty včetně milostné písně „Sedmnáct“. Naznal, že mládež a „mládí“ samo o sobě nemůže mít žádné starosti a určitě se nezajímá jen o sex. Když jsme nesměle souhlasili s tím, že se zajímá taky o hospody, bylo slyšení u konce. Ze zhruba čtyřiceti textů nám byla schválena zhruba polovina a tak jsme museli předělat názvy neschválených písní, aby se v repertoárovém listu neobjevily písně, které byly neschválené. Měli jsme v tom velký zmatek, protože třeba písničku „S kyblíkem vejdeš „ jsme uváděli pod názvem “S úsměvem vejdeš“ což byl název nepobuřující a nenápadný. Text písně zůstal nezměněn a takto nám to celou dobu šťastně procházelo až do osudného okamžiku .Tím byl koncert který jsme uspořádali ve velkém sálu závodního klubu Kovony v Karviné. Ale o tom až příště.