30. díl

Pro natáčení Moravy ve studiu Michala Davida jsme si přizvali jednoho výborného třebíčského klávesáka takže jsme byli na vše hodně natěšení. Čupřina slíbil , že minimalizuje své požadavky na počet mikrofónů tak, aby zbylo i na ostatní a tak jsme se na výkon našeho „Okresního hygienika“ docela těšili . Takto se totiž Čupřina nově představoval , zvláště děvčatům, kterým chtěl pod touto průhlednou záminkou jaksi osobně zkontrolovat stav čistoty jejich spodního prádla.

V poklidné krajině třebíčské nic v té době nenasvědčovalo , že se blíží zásadní zlom v životě všech lidí žijící v republice Československé. Aniž jsme to v té době tušili, byli jsme na podzim 1989 v „řízení“ , protože kdosi z mravokárců byl na jednom z našich koncertů a po té napsal do místních novin článek asi tohoto znění : „Skupina Morava svým vzezřením a nevhodným oblečením s řetězy negativně ovlivňuje mládež (Api byl totiž něco jako chodící železářské potřeby), která po té sedí na zemi a kouří“. Smáli jsme se po přečtení tohoto článku tak, že Apimu málem upadly řetězy. Jak vážné z hlediska možnosti koncertovat by to kvůli tomuto imbecilnímu článku bylo, jsme se dozvěděli až o hodně později. Naštěstí vše proběhlo jinak, včetně natáčení. Do studia MIDA jsme odjížděli pár dní po událostech 17.listopadu a z rudého tisku jsme byli krmeni tím, že studenti napadli lešenářskými trubkami nebohé příslušníky VB. Do Prahy jsme putovali dvěma vozy, z nichž jen jeden dojel tehdy do cíle. Druhý vůz zn. Dacia byl v rumunské továrně vyroben až po té co z ní vyhnali prohnilé francouzské kapitalisty a proto následně při nejvyšší dosažené rychlosti 105 km/hod zalomil nad námi svou kliku. V tomto zadřeném rumunském neštěstí se na dálnici ocitl Fany, Čupřina a klávesista. Domů dorazili úplně zničení a klávesák posléze sdělil , že další cestu už s námi nepodnikne. Jaké však bylo naše překvapení , když večer z Prahy zavolal „Mišák“, že vše již bylo natočeno v tomto obsazení : klávesy – Michal David , bicí – Jaroslav Šolc (Markýz John) , sólová a dopr.kytara -Api a basa a vokály – Fugas . “ Sedni do auta s Jendou Bendou ( k této dobrodružné postavě se ještě vrátíme) a přijeď “ . Tak tedy Fany sedl do auta s Jendou Bendou a po dvou smycích o 180 stupňů , jednom o 360 stupňů a jednom malém překulení pak v pohodě dorazili do Prahy.

V režii studia MIDA seděl během zpívání p.Hřebíček od kterého Fany dostal pochvalu za to, že celou písničku natočil bez jediného střihu. Dozvěděli jsme se od něj i „tajemství“ že „Ivetka“ neumí moc zpívat a to se pak musí natáčet doslova po jednom slůvku , či větě. Pak se ještě pochlubil, že se jako textař s přehledem se vyrovnal i z vytvořením textu na melodii / ta ra tarara ra ra / v čemž mnozí z vás možná poznali hit „Kolu , pijeme kolu. My jsme však stále dokola poslouchali Moravu s perfektními klávesami , neboť Michal David je absolutní muzikanstský a řemeslný talent. Pouštěl nám své džezové pecky no a my byli úplně na větvi. Api se mi svěřil , že se mu povedlo včera „bodovat“ .Muzikantská komunita se totiž oslovuje zásadně křestními jmény a tak vstoupil Api do studia s pozdravem „Ahoj Davide“. No a večer pak za námi přišel Láďa Růžek a sdělil nám , že se chystá na Václaváku velká demonstrace a že tam musíme jít, ať „jim“ to tentokrát neprojde . My jsme díky absolutnímu embargu vládních mocipánů nevěděli vůbec nic. Teprve od Vládi Růžka jsme se dozvěděli, jak to ve skutečnosti toho 17. listopadu proběhlo. Byli jsme následně svědky toho , když Michal David zástupcům studentů předával nemalou finanční částku na podporu jejich aktivit a to v době, kdy se na Prahu valili milicionáři ve zbrani a skutečně nikdo nevěděl jak se zachová armáda. Netušili jsme čeho se zúčastníme. Poprvé , když jsme stáli obklopeni rytmem desetitisíců srdcí bijící v jednom rytmu a na balkónu Melantrichu zpívala hymnu Marta Kubišová začali jsme věřit že, „není větší síly“ .

Nepopsatelný pocit spolunáležitosti a jednoty se všemi kolem spolu s tím , že slyšíme na plné pecky všechna ta námi nevyřčená slova pro nás znamenaly zážitek „na vždy“. Kdo tehdy nebyl „tam“ nikdy nepochopí tu „člověčí“ radost z toho, že potkává lidi , kteří pocítili svobodu. Odešli jsme v zápětí na fakultu FAMU, kde jsme obdrželi od studentů , jejichž tváře nesly stopy viditelného vyčerpání propagační materiály. Když jsme pak viděli mapu republiky a široko daleko osamocenou vlaječku , kde si ji studenti zapíchli v místě kam vezeme propagaci , věděli jsme, že to bude těžké a opět se do nás vkrádal ten svíravý pocit, že stále ještě není vyhráno (armáda v tuto hodinu stále ještě neřekla své poslední slovo). Už pár kilometrů po vjezdu na dálnici nás stavěla hlídka VB. To, že vezeme z hlediska stále platných zákonů kontrarevoluční propagandu nám docela slušně nahánělo strach. Posvítili si dovnitř a vidíc zcela zjevně a nepřehlédnutelně muzikanty nás nechali být a mohli jsme jet dál. Když trochu odbočíme a „odlehčíme“ tak ještě dnes má Api obrovskou kliku , že když narazí během šoférování na nějakou hlídku policie , tak se z jinak přísně se tvářícího policisty (aby ne když se Apimu většinou „zelená“) vyklube kluk, který na nás za mlada chodil a Apiho sóla ho „úplně“ fascinovaly. Během jiné úředně vedené výpovědi ve věci nahlášení krádeže jeho věcí se vážně se tvářící nadporučík Apiho zeptal „ a kdy že jim vyjde nová deska“? : - ) .Policie má prostě Apiho v lásce : - ). No, ale aby jednou nedopadl jako Čupřina, nebo Hapka : - ).

Ale teď vážně. Po příjezdu k domovu jsme byli úplně v jiném světe. Žádné trikolóry na hrudi , prostě nikde nic. K vidění byli vidět jen nezákonně ozbrojení milicionáři pochodující na vrátnicích před každým závodem. Jistá bdělá soudružka vedoucí jedné samoobsluhy strhala naše čerstvě vylepené plakáty s Havlem a jala se vše hlásit na místní oddělení VB. Jaké bylo naše překvapení, když jsme spatřili stejnou soudružku , teď již co by členku OF jak plamenně a rozhořčeně odsuzuje bývalý komunistický režim během protestního shromáždění na náměstí. Příznačné pro Třebíč je i to jak zdejší radní dokázali vždy správně reagovat. A tak se v toku času prvorepublikové Masarykovo nám. postupně zvalo Hitlerovo,pak Gottwaldovo až nakonec opět zakotvilo u svého prapůvodního názvu .

Inu , takový je život : - ).

29. díl

Teď se vrátíme trošku zpátky. Po první historické zkušenosti s natáčením ve studiu Propast Petra Jandy nás čekala další zkouška. Byli jsme totiž vybráni do finále soutěže „Rocková Vysočina“ , která se uskutečnila na podzim roku 1988 v Havlíčkově Brodu. Zde jsme se seznámili s kapelou Markýz John jejímuž kapelníkovi Vláďovi Růžkovi jsme se zalíbili a vzal nás pod své ochranné křídla. Byli jsme do té doby co se týče „velkého světa“ naprosto bezprizorní . Soutěž skončila tak jako všechny soutěže dnes i za sto let. Divácké a porotní pořadí soutěžících kapel by se na papíru shodlo , kdyby jste jedno z nich obrátili vzhůru nohama. Ale nechť .Druhé místo v divácké soutěži hned po kapele Markýz John nás hodně těšilo a hlavně měli jsme příslib od Vládi Růžka, že toto naše setkání na pódiu i mimo něj není poslední. No a Api ve Vláďovi našel konečně důstojného partnera v dovednosti podívat se dobré whisky řádně na zoubek. V baru po skončení akce jsme se setkali i s pozdějším moderátorem jednoho populárního publicistického pořadu, který nám svými názory na vše kolem nás úplně hovořil z duše. K ránu nám basák Markýzů Martin předvedl jeden ze svých oblíbených kousků tj. přechod z okna do okna po vnější straně třetího patra hotelu zakončené zabušením na okno pokoje s nic netušícími a pokojně spícími jedinci tj.námi. Závěrem této podařené noci byl souboj o přenosný hasící přístroj vodního typu mezi Apim a Martinem , který skončil vyprázdněním jeho obsahu na jeden z pokojů z čehož měli všichni zde přítomní sovětští delegáti určitě obrovskou radost. Aspoň se to takto dalo posoudit podle rychlosti s jakou Api a Martin prchali před děkovnými výkřiky vlhkých bytostí. No a po tomto pořádném mejdlu jsme se pomalu začali připravovat na své první velké natáčení a to ve studiu MIDA v Praze, které nám zprostředkoval Vláďa Růžek. Chtěli jsme natočit písničku „Morava“ a ironickou píseň „Nechápu vás mladé“. Ta druhá jmenovaná nikdy nikde nevyšla a je zachycena pouze na DVD „Morava 1990-2000“. Jak naše první velké natáčení ve studiu dopadlo si povíme příště. Datum natáčení byl stanoven na listopad 1989 – osudové , ne?

28. díl

„To je orel? Ale vypadá jako slepice!?“ Tak to byly první slova, které kdosi z nás řekl v okamžiku, kdy jsme prvně konečně uviděli obal naší první desky „Morava“ a to na televizní obrazovce v rámci upozornění na chystané novinky LP desek. Ale jak se říká , byli jsme šťástní jako blechy a zvláště v okamžiku, kdy jsme byli první týden po vydání v čele prodeje novinek firmy Monitor. Ale to jsme v úvodu hodně „zaběhli“. S orlem nebo to mohl být klidně i raroh jsme se před tím potkali i ve skutečnosti a to čelně během jedné z veselých jízd naším autobusem. Byla to taková rána , že náš holohlavý řidič „Paly“ začal křičet , že má sklo ve vlasech. Náraz do čelního skla způsobil rarohovi přechod ze stavu trojrozměrného na dvojrozměrný a nám se teplota v autobuse rázem srovnala s tou venkovní a to na necelých mínus 25 st.C. Kdo měl po ruce jakoukoliv deku, šálu či plachtu byl vítěz. Paly musel stále držet volant a tímto se nemohl zůčastnit následné bitvy o jakýkoliv zakrytizmus a tak pohled na řidiče, který měl přes hlavu nataženou jetou ponožku s otvory tenkými tak , že by přes něj neviděl nic ani japonský zajatec na sibiři neměl chybu. Bufík zůstal vesele v chodu a protože při teplotě mínus 25 st.C a rychlosti větru 80 km/hod nic smrdět člověku nemůže měli jsme záhy všichni přiškvařené podrážky tenisek a zároveň rampouchy u nosu.

27. díl

Další věc která dělá kapelu kapelou je aparatura. Dělí se na „zadky“ a „předky“. „Zadky“ jsou v žargonu muzikantů zesilovače, bedny či komba sloužící jednotlivým muzikantům k vyluzování libých tónu. K zesílení za pomocí knoflíku „volume“ do polohy „vpravonadoraz“ jsou díky největším rambajzníkům donuceni postupně všichni členové kapely, aby v náhle vzniknuvší kouli zvuků uslyšeli v dálce znít ten svůj. Z toho litého zvuku pak musí nebohý zvukař za pomocí „předků“ vytvořit krásně čitelný a srozumitelný zvuk což se k velkému údivu muzikantů stále jaksi nedaří. Většinou se to nakonec povede díky tajné akci šílícího zvukaře během první přestávky , kde skryt pod rouškou tmy a dýmu postupně všem stáhne jejich kvílící aparáty. Po první přestávce se muzikanti již zaměřují na jiné objekty stojící spíše před nimi než za nimi a tak si ničeho nepovšimnou, načež je pak zvukař pochválen za to že tedy už konečně zvuk „vyčistil“. Naše první předky postavil v dílně svého bytu „Mišák“. Jejich výkon nebyl nic moc , ale k nazvučení stačil. K jejich výkonu se váže jedna povedené historka ze Slavonic. Během zvučení v místním sále totiž za námi dorazili lidé z produkce jedné rakouské filmové společnosti, která na náměstí ve Slavonicích natáčela jakýsi film . Dozvěděli se totiž , že se chystá koncert „heavymetalové“ kapely a vzhledem k případnému zanešení hluku ze sálu do jimi natáčených scén, chtěli prověřit situaci přímo na místě. Podle jejich pokynů jsme měli začít hrát za pomocí „předků“ i „zadků“ co nejhlasitěji s tím, že si udělají měření hluku kolem kulturního domu. Pomocí krátkovlné vysílačky jsme dostali od decibelometroměřiče stojícího před kulturním domem povel a my spustili. Po pěti minutách nejtrvdší palby našich „předků“ se z vysílačky ozvalo .“ Tak ať už konečně začnou“.

Z natáčení rakouského filmové společnosti na náměstí ve Slavonicích se máme ještě jednu povedenou historku. Byli jsme totiž v ten den ubytování v jednom hotelu přímo na náměstí a tak jako jindy doráželi na pokoj po hraní jako poslední Api s Čupřinou. No a tentokrát jim tento pozdě ranní návrat docela zatopil . Na náměstí se totiž natáčely válečné scény z druhé světové a tak se po něm proháněly vojenské automobily plné příslušníků SS a wermachtu se samopaly a kulomety ve střílnách. Fasády budovy byly úplně přezdobeny a opatřeny německými nápisy a vlajkami s hákovými kříži. Pro působivost se ještě celé scéna (natáčelo se červnu) situovala do zimního rázu a tak byly na chodnících postaveny laťkové konstrukce potažené fólií, na kterou se nastříkal umělý sníh . Bylo to tak věrohodné, že na kolemjdoucího podvědomky sáhl mráz. No a teď si představte zděšení našich dvou nic netušících jedinců podpíravě jdoucích v řádně podroušeném stavu se silně rozostřeným zrakem a vnímáním, jak je v okamžiku kdy vystoupili z podloubí na náměstí minul náklaďák plný esesáků. Api upustil s výkřikem kytaru a Čupřinovi spadly paličky do kanálu.

Z toho plyne poučení.

Kdo bude hodně pít , vidiny může z toho mít...

26. díl

Je jedna věc , bez které by kapela tehdy a leckdy ještě dnes nemohla fungovat. Je to autobus. Ten první stál celých 20.000 Kčs a praskla na něj tehdy celá naše pokladna. My jsme mu říkali láskyplně „erťák“ a byl to ve své podstatě náš domov na kolečkách. Dnes, kdy už se jezdí převážně osobními vozy neb technika se najímá vzpomínáme na azyl , který nám tento domeček poskytoval. Bylo to např. při náhlém „ láskyvzplanutí „ nebo prostě jen v případě, kdy si chtěl člověk na chvíli dáchnout nebo převlíct. V „tragických“ místech, kde většinou zábavy pořádali hasiči se totiž šatnou myslely čtyři židle volně ložené na traktorové vlečce, kterou po vyklopení hnoje bezúplatně zapůjčil hasič Franta. Autobus byl naší spásou. V zimě to bylo o něco horší , protože nezávislé topení alias „bufík“ měl mnohdy i nezávislé chování. Proto to v autobuse těsně po spuštění tohoto zařízení vypadalo jako při nácviku chemického útoku za použití signální dýmovnice RG4. Jen ty plynové masky nám bohužel chyběly. Když se roztopil bylo ho zase nutné po čase vypínat. Signálem pro vypnutí byl pach spálené gumy podrážek u bot , což většinou postihlo usnuvšího jedince, který své nohy přestal kontrolovat a upustil je na podlahu na dobu delší než nezbytně nutnou . No a někdy jsme to prostě vzdali a chránili se před zimou jak se dá. Jelda po té co jsme ho shodou okolností přetáhli z jihlavské metalové kapely „Autobus“ většinou volil pro jízdu v našem autobusu přírodní teplo, které na něj dívky splňující jeho základní a jedinou podmínku tj. „dlouhobloňďatost“ mohly přenášet. Jelda je po té přenášel i k sobě domů, za což jeho babička „ochránkyně“ přišla jako vždycky a zcela logicky vynadat nám . „Jiříčkovi“ jak mu láskyplně stále říkala „musíme takovéto věci přeci umět vysvětlit, pokud jsme jeden kolektiv“ no a my jsme se za „to“ vždycky již nacvičeně styděli, neboť jsme věděli , že odměnou za tento náš velký přečin dostane „Jiříček“ nový činel. Jednou se kdosi z nás pokusil všemu zabránit v okamžiku, kdy Jelda přisát jako „Montyjack“ k vůni sýra kráčel za jednou „dlouhoblonďatostí “. Avšak po té co uviděl bělmo v jeho nepřítomných očí to vzdal . Jelda za „to“ prostě a jednoduše nemůže. No a tímto jsme se my všichni smířili s kázáním jeho babičky , které pravidelně hned druhý den následovalo.

25. díl

„Víte kdo já sem“ zvolal Čupřina, když byl co by řidič našeho čerstvě zakoupeného autobusu Škoda RTO zastaven příslušníky VB. Tato věta způsobila v řadách příslušníků viditelný zmatek a to i přes silný alkoholický opar linoucí se okénkem z Čupřiny, který se držel v poloze vzpřímené jen díky volantu. Po nesmělém dotazu příslušníka „A kdo tedy jste ? ( pozn. mohl to být třeba syn okresního nebo krajského tajemníka KSČ či jiného „papaláše“ ,což by pro nebohé příslušníky VB mohlo mít dalekosáhlé následky spojené s přesunem třeba do ostravskokarvinského nebo jiného „vybraného“ regionu). Po otázce kterou tedy příslušník nesměle položil se Čupřina krátce nadechl a po krátké pauze zvolal. “ Já jsem syn domovního důvěrníka“ načež byl v ten samý okamžik „dobrovolně“ odkráčen ke kontrole řidičského průkazu, který mu byl po té co s sním upadl na zem ve vteřině odebrán. Na následné řízení v okresním oddělení VB se dostavil vozem a přímo na parkovišti VB se mu podařilo opět nadýchat do balónku a na větu příslušníků „Předložte nám svůj řidičský průkaz “ odpověděl „Ten už máte“. Tímto byla jeho kariéra řidiče na dlouhou dobu přerušena, ale mohl se tak o to víc a naplno věnovat bubenickému postu. Často vzpomínáme na jeho věty „ Víte kdo já jsem. Já jsem majitel této kliniky“, a to když se pokoušel vniknout do chirurgické ambulance , kde Apimu sešívali sedmnácti stehy poraněnou ruku po té co společně upadli na jeden pohozený půllitr. Památná je i jeho věta , když byl přistižen připláclý na korbě zaparkované nákladní Tatry, z jejíž nádrže tekla čůrkem nafta do přistaveného kanystru. Na dotaz příslušníků VB „Co tady pohledává“ zvolal. “ Já jsem okresní ekolog a zabránil jsem zde pomocí tohoto kanystru, jak jistě můžete vidět, vnikání nafty do přírody“. Byl to skvělý recesista a kamarád, ale v době kdy jsme se chtěli posunout kousek dál tj. začít natáčet desky u nějaké zavedené firmy, jsme se museli poohlédnout po někom, kdo by nás ve studiu při natáčení podržel. Nebylo to lehké loučení a byly u něj i slzy na obou stranách. Když jsme po letech již s novým bubeníkem Jeldou přijeli do studia MIDA Michala Davida, vzpomínali jsme na jednu veselou „historku“ , kdy Čupřina vynechal při natáčení jeden úder na kopák a my jsme pak po tomto zjištění museli jet do Prahy jen s kopákem ( velký buben) , který se postavil uprostřed studia a Čupřina na něj natočil jednu „ránu“ a jelo se domů. Je to opravdu hodně těžké říct někomu koho máte lidsky rádi , že se s ním loučíte. Každý, kdo si to v nějaké kapele zažil ví o čem je řeč. Dnes, kdy promotéři firem staví kapely na objednávku a jedno použití se to nestává neboť „výběr“ je předem zaručen a na „člověčinu“ prostě ani není čas. Jinak k naší radosti se Čupřinovi podařilo hudebně uplatnit v jedné třebíčské skupině kde vyniká.

24. díl

Všechno co je „poprvé“ má svou neodolatelnou příchuť , kterou mnohdy „proživatel“ neocení (někdy by raději zdrhnul, či změnil se v broučka malinkatého rychle letícího) nicméně s odstupem času se naše „minulost“ obalí milosrdnou „sladce melancholickou příchutí “ a jeví se nám trochu jinak. Zpětně pak jen litujeme zasaženi tou náhlou „růžovostí okamžiku“ , že nemůžeme prožít vše ještě jednou , vychutnat si to nebo případně „navždy podržet“ . Dodnes máme pevně zafixován ten pocit , kdy jsme poprvé vystoupili před publikum, které nás nikdy nevidělo a neslyšelo a tímto nemohlo odpouštět předem „živý“ výkon jak to dělají fanoušci u svých mediálně a z nosičů naposlouchaných miláčků. Poslední úpravy, poslední „plácnutí“ pro štěstí a byli jsme vrženi před „ně“. Jako v mlžném oparu se nám vybavují všechny ty písničky, které jsme hráli a zbyl z toho hřejivý a krásný pocit, že jsme konečně a definitivně zlomili „dogma“ o nezájmu lidí ve vlastní tvorbu. Tímto okamžikem byla spuštěna lavina věcí příštích.

Ostatní kapely byly zaskočeny neznámou kapelou, která záhy na svůj koncert uspořádaný na třebíčském zimním stadionu přilákala bezmála 3000 lidí a začaly pilně vytahovat ze svých šuplíků vlastní písničky a nakonec zcela otočily ve smyslu „ my jsme to vždycky chtěli takto dělat“. No a Fany s Fugasem, kteří pár měsíců před tím prožili „chlapský silvestr“ společně v jedné místnosti dukovanské ubytovny dívajíc ze přes záclonu na ty šťastně se objímající dvojice nemohli náhle vysvětlit „hezčí“ polovině lidstva, jak jen mohli celou tu dobu v Třebíči zcela bez povšimnutí nalézati se .

Jak sladké je žít : - ).

23. díl

Práce ve studiu tak jsme se o ní zmínili v minulém díle je v podstatě vrcholem snažení každé kapely a je to ta nejdražší „zkušebna“. My jsme těsně po našem seznámení se s Čupřinou měli už pouze jednu jedinou starost a to - kde zkoušet. Chtěli jsme logicky co nejdříve začít hrát před veřejností a představit se i zdejším muzikantům, kteří začali pomalu větřit, že se něco v třebíčském rybníku děje. Pomohla nám nakonec místnost, kterou Fany získal od svého zaměstnavatele a to přímo v objektu továrny ve Vladislavi, kde pracoval. Sloužila mu zároveň i jako ubytovna , protože pachový index nemytých nohou na dukovanské ubytovně odchodem Martiny s Apim jinam opět dosáhl kritických hodnot. Společnost Fanymu v jeho novém příbytku dělaly dvě malé šedé myšky, které si ovšem dovolily moc v okamžiku, kdy mu jednoho krásného dne prokousaly jeho jediné „parádní“ hnědé manšestráky a károvanou flanelovou košili. Akt pomsty za tohle příkoří (musel po té opět odložit poznávání třebíčských krás) zpečetila kočka domácí, která se mu přimotala v Třebíči na autobusové zastávce do cesty a tímto se (pozn. zcela dobrovolně ) octla pár kilometrů východněji tj. ve Vladislavi na ubytovně, z čehož byla ráno po splnění svých „povinností“ a útěku ven zcela jistě na větvi .

No a na větvi jednou málem skončil i Čupřina . Ten totiž jezdil na zkoušky do Vladislavi vlakem a těsně před mostem využívajíc zpomalení vlaku v souvislosti s probíhající rekonstrukcí mostu vyskočil a šetřil kroky. (pozn. Nádraží ve Vladislavi bylo cca. 2,7 km od centra obce, což poprvé na vlastní „nohy“ málem nerozchodil Fany, když si šel ještě jako voják prohlídnout své budoucí pracoviště využivší k tomu služební cestu vlakem do „tajné“ opravny sovětské protivzdušné elektroniky v Olomouci, kam byl poslán sice s jednou ale třicetikilogramovou elektronkou). No, ale abychom se vrátili k tomu Čupřinovu skončení na větvi. Jednoho dne byla rekonstrukce mostu ve Vladislavi ukončena a vlak zde zase počal jezdit svou šupajdící rychlostí, aniž by se někdo obtěžoval tuto skutečnost Čupřinovi sdělit. Ten nic netušíc zcela suverénně tak jako obvykle vykročil z otevřených dveří vagónu , ale vlivem rychlosti by se místo jeho dopadu posunulo jaksi mimo a místo před mostem by skončil pod mostem. Naštěstí se v poslední chvíli přidržel madla plachtících dveří a mohl tak ve zdraví opustit vagón jen o malou chvíli později , když využil vniknutí šílené krávy do kolejiště a nuceného zastavení vlaku. I když to je jeho verze. My si myslíme , že zatáhl záchrannou brzdu, když si představil tu štreku pěšky z další zastávky vlaku. Nicméně dorazil na zkušebnu nepoškozen a v obvyklé dobré náladě. Mohli jsme tedy pilně zkoušet a připravovat se na naše první veřejné vystoupení.

22. díl

Jakmile jsme měli ucelenou sestavu tj. Api – sólová kytara, Fany – zpěv a doprovodná kytara , Fugas – basa, Čupřina – bicí dali jsme se do hledání názvu kapely, neboť jak se říká to nejdůležitější u kapely je kronika a pak její název. Hledali jsme náměty všude možně i nemožně , byly zde nápady jako M-Rock atd. ale nakonec zvítězil název, který tak nějak korespondoval s tím, čím vším jsme si prošli a co jsme pociťovali obklopeni zdejší krajinou bez hald, mouru, vytěžené hlušiny a „traťovych vozu s uhlim sedvěmalokomotivami“. Nebylo v tom vůbec nic nacionalistického, neboť už toto slovo a jeho přípona s odporným nádechem všelikých to „izmů“ nám byla protivná přímo ze srdce. Název Morava nebylo nic proti nikomu, ale těžké je vysvětlovat těm kdo chtějí věci vidět tak jak chtějí. To jsme se přesvědčili už jednou sedíc před komisí rozebírající naše texty. A v Praze navíc nám bylo vždy blaze na rozdíl od Brna , kde jsme nikdy neporozuměli hudebnímu trendu, který zde brněnští zakaždoucenuoriginální umělci produkovali všem navzdory. Vyjímku pro nás tvořila kapela KERN, se kterou nás váže osobní přátelství dodnes. Takto se tedy zrodil název kapely a mohli jsme se věnovat další potřebné to činnosti – tj. hledání zkušebny.

21. díl

Ihned po té co jsme dopravili Apiho do Třebíče jsme začali v místních vodách lovit nějakého bubeníka. První s kým jsme se vzájemně oslovili byl zpěvák a bubeník kapely Matador Pavel „Mahy“ Machát , který se po náhlé roztržce se zbytkem své kapely ocitl nakrátko bez angažmá. Měli jsme s ním dvě zkoušky a na třetí již nepřišel , neboť si ze zbytkem své kapely zase náhle porozuměl. Nikdo v té době (máme na mysli zkušeného muzikanta s praxí) nebyl k dispozici a tak jsme sáhli po mladíkovi, o kterém se jistý třebíčský muzikant vyjádřil slovy „než s ním tak radši skočzmostu“. Přesto jsme tohoto čiperného mladíka zvící přezdívkou “Čupřina“ oslovili a začali zkoušet. Pokud pomineme to, že pánbů co se týče talentu trochu šetřil nedaly se mu upřít jiné věci. Byl to neskutečný komik a recesista, výborný kamarád a dále měl neskutečnou píli a výdrž, když se chtěl naučit nějaký nový prvek. Těsně před naším pozdějším prvním natáčením ve studiu Propast Petra Jandy si dal dohromady sadu bicích s asi deseti přechody na jejichž nazvučení studiový zvukař použil skoro polovinu kapacity záznamových stop a pro další mikrofony se musel otočit k jeho neskonalé „radosti“ až do Prahy. Když na bicích jako na vánočním stromečku visely všechny ty šňůry a mikrofony tak se ho technik ještě jednou zeptal „Jestli jaksi skutečně všechny ty bubínky používá“. „No samozřejmě“ odvětil Čupřina a „jelo“ se natáčet. Protože celkový počet záznamových stop byl daný, museli jsme po té šetřit a tak zvláště Fany a Api nemohli natočit další vokály a kytary tak jak by si to původně přáli. Nicméně sada bubínků a tympánů a bůhvíčeho vypadala tak majestátně, a on sedíc za tím vším měl z toho „obklopení“ takovou radost , že jsme si nedovolili ubrat mu byť jeden jediný mikrofón. No a pak to přišlo. Těsně před tím, než se uzavře samotný akt natáčení se totiž jedna podruhé poslouchají samostatně všechny záznamové stopy, aby se zvukař přesvědčil, že na nich není nějaký pazvuk který s nahrávkou nesouvisí (například zvuk upadlé paštiky v okamžiku, když se točí vokály neb hlad je hlad), no a pokud tam něco cizorodého je tak se musí místo zasažené pazvukem přetočit. No a tak jsme se postupně dostali i k přechodovému bubínku číslo 1. Nic – žádný zvuk či úder související s činností vykonávanou na přechodovém bubínku č.1. Znervoznělý zvukař jde překontrolovat výstupní port z magnetofonu. Nic- žádná porucha. Jede se dál. Bubínek č.2. Nic – žádný úder a žádná porucha na výstupním portu. Bubínek č.3. Nic. Bubínek č.4. Nic. Žádná činnost související s výkonem bubeníka. Bubínek č.5 - zvukař už nehledá poruchu. Bubínek č.6. – něco asi velmi nepěkného naznačuje zvukař svými gesty a pomalu se otáčí k Čupřinovi. Bubínek č.7 – pomalu se otáčíme i my. Bubínek č.8. – koukáme na Čupřinu- ten nic, ale vypadá to že na něco čeká.. Bubínek č.9 – čučíme všichni do drahého koberce na kterém se mimořádně skvěle vyjímá flek od naší paštiky. Bubínek č.10 –„BINGO“ – jeden úder. Čupřina září štěstím a celou záležitost uzavírá slovy ve kterých se zračí úleva. “Já už myslel, že jsem se jaksi do něj netrefil“. A to byl teprve začátek jeho komických historek.